V půlce února to vypadalo na jaro, ptáci začali ráno prozpěvovat, na lidi šla jarní nálada (i únava) a teď to venku vypadá jako na Sibiři. S malými dětmi se venku moc neohřejeme. Navíc, kdo je má pořád oblíkat. Sotva se mi po půl hodinovém snažení podaří dítka nacpat do kombinéz (už těsných, to přece ještě chvíli vydrží, vždyť už bude jaro), stihne se 16ti měsíční Amálka zase odstrojit. Max si prosadí ještě boby, však máš mami kočárek, tak to nemusíš nosit.

Když konečně vystrčíme nosy a paty z domu, zjistím, že mi tuhne dech u pusy a starší dítě piští, že mu mrznou vlasy o kostra. Musíme se hýbat, mám jasno. Se starším by to šlo, ale co ta mladší. Roztomilé batole, co v kombinéze připomíná valící se kouli, si totiž zrovna usmyslelo, že bude chodit po schodech nahoru a já, chtějíc mu dopřát tu radost alespoň z nějakého pohybu, čekám a jistím batole zezadu. Už teď lituju, že jsem vůbec šla ven. Po chvíli děti popadnu a hodlám se trochu procházet. Dvě vrstvy kalhot se jeví jako nedostačující. Ujdeme 20 metrů a čtyřleťákovy boty za 2000 Kč zklamaly – sice hřejí, ale kloužou víc než důchodky. Kočárek a dvě děti podklouzávají na ledovém chodníku.

Ujdeme tak dalších 20 metrů a mladší dcerka se zastaví a s podivným výrazem ve tváři mi oznámí jedno z 10ti slov, které ji momentálně stačí k životu. To slovo je „a-a“. Občas si z nás střílí, ale teĎ to vypadá, že nekecá. V podřepu to zopakuje znovu „a-a“. No super, Amálko, tak to hovínko tě bude aspoň chvíli hřát, řekni, až ti začne umrzat u zadečku. Jdeme ještě kousek. Vypadá to nadějně, děti se smějí. Uf. Poskakujeme spolu držíc se za ruce či madlo kočárku a odoláváme větru. Chce se mi říct, není nad čerstvý vzduch, ale s vědomím toho že je venku zrovna větší překročení limitů na úrovni 4 z 5ti (už asi 8mý den), radši pomlčím.

Jsme v půlce půlkilomtrového okruhu, analyzuji situaci a hodnotím, že abychom došli i nazpět jako lidi a bez bolesti, je potřeba to pomalu otočit. Malá protestuje, chodit už nechce, vítr je příliš silný. Posadím ji tedy do kočárku. Boby musí ven. Jezdit na nich se samozřejmě nechce nikomu, plasty v mrazu podivně praskají. Jéžiš, hovínko, no nic, tak už ho máš rozpláclé, nevadí, malá schovaná v kočárku podivně mlčí, pusa ji trochu promodrává, ženou se tmavé mraky, zvedá se větší vítr, posněhává, zařadíme rychlost dvě a s kočárkem a bobama, jistíc staršího syna se blížíme k domovu. Před vchodem ještě omést nánosy solného bláta z kol. Prsty na rukou už necítím, Amálka naštěstí reaguje a docela se usmívá.

„Už jste tady?“, ozve se z pracovny, kde náš táta pilně pracuje na výkresech. Venku se spustila ledová vánice a v obýváku nám pískají okna, byli jsme venku pouze půl hodiny, ale mám pocit, jako bychom dobyli Severní pól.

PS foto je pouze archivní, v tomhle mrazu jsem mobil ani nevytahovala