Tenhle příběh je trochu napínavý. Je pro ty z vás, kteří už trochu chápou zrcadlení rodičů do dětí či naopak.

Praktická ukázka toho, co se vlastně za pár sekund změní v životě malého človíčka.

Pro mne však tento zážitek znamenal zkoušku a test. Test nejen své odvahy tady a teď, ale krásný obraz toho, co sama občas nevědomky také dělám.

 

V našem městě máme malý park a v něm oblíbené retro houpačky. Takové ty pouťové lodičky, kovové. Unesou děti i teenagery a zastávka po cestě kolem parku s dětmi je nevyhnutelná. Houpačky mají jednu nevýhodu, kvůli které už měly být několikrát zlikvidovány. Jsou trochu nebezpečné.

Jedno krásné jarní dopoledne jsme už do syta pohoupaní odcházeli domů. Nakládala jsem do kočárku Amálku a čekala, až se Max nastrojí do helmy a mikiny.

Mezitím k houpajdám dorazila maminka se dvěma dětmi, starší, asi devítiletá, si hned obsadila jednu houpačku.

Mladší holčičku (1,5 roku) vysadila paní z kočárku hezky ji upravila a ještě si něco u kočárku řešila, zatímco malá se rozběhla k houpačkám. Proběhlo to hodně rychle, chtěla za tou starší holčičkou, která už se však trochu (naštěstí jen trochu) houpala. V hlavě mám krátký film: zadunění a padající tělíčko a hrůzu v očích té starší dívenky. Ozval se pláč a k tomu křik vyděšené paní. Nechala jsem své děti na místě (plně jsem v tu chvíli věřila, že zůstanou, kde jsou).

Co mne v tu chvíli dost šoklo (zpětně však už ani ne), byla věta paní.

Tuto větu namířila na svou dceru: „Ty jsi kráva. Zmiz mi z očí, nechci tě vidět.“

Holčička se snažila obhájit: Ale já za to nemůžu:“

Odpověď byla: „Řekla jsem zmiz mi z očí.“

Popadla malou holčičku a plačíc ji konejšila. Malá holčička plakala, na čele bouli, ale opět jsem tušila, že pro malou zážitek nebude mít takové následky, jako pro tu starší.  Instinkt zavelel. Starší holčička se klepala a chtělo se jí plakat, ale nemohla, dusila to v sobě. Objala jsem jí a jako bych chtěla pronést zaklínadlo, které ji pomůže odvrátit trvalý blok a pocit zavržení mámou:

„TY za to nemůžeš, nemohla jsi houpačku zastavit, neboj, malá bude v pořádku.

Máma má strach o malou a zlobí se na sebe.

KŘIČÍ SICE NA TEBE, ALE KŘIČÍ TÍM VLASTNĚ SAMA NA SEBE. 

Ty za to opravdu nemůžeš.“

Holčička se rozplakala, ale kývala hlavou, vzlykajíce.

Krátce jsem se zastavila u paní, zeptala se, jestli potřebuje pomoct a jak se holky jmenují. Paní mi se slzami prozradila, že ta malá holčička je její vnučka, ta starší její dcera. Druhou dceru má v práci a hlídá malou.

Ano, došlo mi, že strach o dítě je o to větší, když není vaše a máte ho na starosti.

Došlo mi také, že na starší děti automaticky převádíme část své vlastní odpovědnosti, své neúspěchy. Dáváme jim za vinu, když se něco nedaří. Křičíme na ty starší, když nás štvou jejich mladší sourozenci. Vůbec jsem se na tu paní nemohla zlobit, cítila jsem s ní.

V tu chvíli je potřeba se ale zastavit a slova dobře promyslet.

Pár vět, které pro nás znamenají jen okamžitou úlevu, můžou pro děti znamenat doživotní trauma, pocit viny, selhání, neschopnosti a „nejsem dost dobrá/ý“, „nezasloužím si“. Paní jsem řekla, že chápu její strach a bolest, že ji pomůžu zajít případně k lékaři, či ji doprovodit domů. Požádala jsem ji, aby však tu starší přijala i s její  „omluvou“, protože je jí to opravdu moc líto a nemohla to ovlivnit. Kývla na souhlas mlčky.

Po chvíli se s oběma holkami odebrala domů, poděkovala mi a starší holčičce řekla (což považuju za jakýsi pokus o přijetí): „Vem ten kočár.“

Tohle je malý vzkaz, protože i já si uvědomila, že staršímu synovi musí být někdy fakt pekelně a jakou má trpělivost, když to naše malé torpédo začne „působit“.

Sama si navíc pamatuju, když mi malá ségra spadla z asi metrové zídky na beton na hlavu. Držela jsem ji za nohu, ale neudržela, alespoň jsem zmírnila pád. Druhá ségra běžela za mámou do obchodu a na celý krám zaječela „Mamí, Kačenka spadla.“ Máma vyhodila peněženku do vzduchu a běžele k nám. Já plakala víc než ta malá, tušila jsem velký průser, naštěstí se to obešlo bez výčitek a zavržení, ale já už byla naočkovaná na odpovědnost a tohle jsem dlouho nemohla zkousnout. Tehdy jeli na pohotovost a já se celou dobu klepala strachy (bylo mi 11).

Když křičíme na děti, když máme zlost, když nám na nich a jejich chování cokoliv vadí, když nás ruší, že dělají rámus, hledejme v sobě – proč a co nám vlastně vadí. Děti jsou zrcadlo a nezlobí. To zlobí jejich rodiče:-)