Sledujete taky diskuzi okolo (ne)zákazu fyzických trestů?
Jak se na tresty koukáte?
Na konci článku prozradím, jak jsem to s tresty měla já.
Ptala jsem se ve skupinách a překvapilo mě, pro kolik z vás nebylo nijak zásadní plácnutí na zadek, zatímco psychické trestání (zákazy, proslovy, urážky, emoční srážení) si pamatujete mnohem intenzivněji a ovlivnily vás mnohem více.
CO JE VLASTNĚ TREST?
„Působení rodiče (autority) směrem k dítěti, s cílem dát mu najevo nevhodnost jeho chování…“ (to by asi šlo), + „přináší vychovávanému omezení některých jeho potřeb, nelibost, popřípadě frustraci…“ (to už je horší).
Popravdě, chtěli bychom, aby nám šéfka strhla plat, nebo dokonce dala facku za neúmyslnou chybu v protokolu? Nejspíš NE.
Možná také, jako já, vnímáte rozdíl mezi násilím (cílené ubližování, zranění, vědomí bolesti druhého) a směrováním chování. Protože hrubé násilí na dětech je něco jiného než fakt, že dítě vběhne do cesty a máma ho strhne silou z cesty „dávám ti vědět, že tohle ne“.
V přírodě chytí lvice své mládě do zubů a mírně ho zatahá, když leze tam, kam nemá.
HRANICE JE TENKÁ
Jenže ta hranice mezi násilím a směrováním chování je velmi tenká. Navíc fyzicky trestající je v tu chvíli vlastně sám velmi oslaben, proto volí útok (trest).
Bohužel naše společnost reaguje stále nejlépe na řízení zvenčí formou zákazu (zákaz fyzických trestů), příkazu, strachu. Namísto vlastního sebeřízení.
Že by to byl právě důsledek výchovy formou trestů a odměn:-)
Jenže zákaz sám nevyřeší fakt, že tresty budou dál probíhat, jen trochu více skrytě. Dokud dospělí nebudou mít nástroje a zralost dělat to jinak.
K TĚM NÁSTROJŮM PATŘÍ
– znát vlastní hodnotu a dokázat naplnit vlastní potřeby (Samostatné děti – svobodnější rodič)
– netlačit na sebe ani na děti (Ochoč svůj strest a obnov síly)
– učit se komunikovat bez souzení, srovnávání, slovních útoků (Hýčkací komunikace)
– umět pracovat s vlastními emocemi a vcítit se do druhých (Emoční karty)
JAK TO MÁM JÁ
Sama si pamatuju, co je to dostat pěknou facku s otiskem na tváři.
Znám taky zákazy chození ven, roztrhané sešity nebo vařechu u psaní úkolů.
U svých dětí jsem se učila netrestat – vrátit důvěru nejdříve sobě (což trvá) a pak ji dát dětem. Ač na zadek kdysi dostaly. A bylo to přesně tehdy, kdy jsem nevěděla, jak jinak, když šlo třeba o jejich život z vběhnutí do cesty a jednou před lety, kdy jsem bouchla jako papiňák – to byla naštěstí po ruce židle – ano, už se na ní nedalo sedět. Je to proces.
JESTLI:
– jste byli fackovaní,
– jste dostávali přednášky a zaracha s každým nesplněním úkolu,
– nechcete, aby vám jednou děti lhaly,
– chcete podpořit v dětech jejich vlastní zodpovědnost a důvěru (růst)
posílám 4denní minikurz