Právě sedím ve vlaku. Vracím se z rakouského Grazu. Po mnoha letech jsem odjela. Sama. Jen na dvě noci. Bez dětí i bez partnera. Vrací se pocity, které jsem mívala ještě jako studentka gymplu a výšky. Velká holka jede sama do světa. Potřebovala jsem se zase trochu “objevit”, víte, co myslím. My maminky říkáme, že děti byly a jsou smyslem našich životů, naplnění, cesta i cíl, štěstí a naplněná touha. Ale po čase se uvnitř začne něco vzpouzet. Pod nánosy mateřské lásky, zodpovědnosti, práce a shonu začne něco řvát. “Haló, já jsem tu taky. Tady uvnitř.” Co to je? Ten hlas známe a víme, že ho vždy bezpečně umlčíme.

V červnu jsem v jedné slabší chvíli doma nadhodila, že si zajedu do Grazu na koncert – sama.

Píšu slabší chvíli, ale jsou to přesně ty chvíle, kdy se Vaše “Já” hrabe z laviny a vy mu dupete po hlavě, aby zase zalezlo. 

Chci jet na koncert člověka, který provázel hudbou podstatnou část mého dospívání. To je ale na jiný článek – třeba příště. Nicméně s emocemi a nervozitou, která přijde, to velmi souvisí.

K narozeninám jsem pak od manžela dostala obálku a v ní 2 lístky na koncert Michael Patrick Kelly. Slzy vyhrkly – Jeník je fakt pozorný. No jo, ale jsou dva: “Pojedeš se mnou?”, ptám se ho. Spíše pípám, protože jsem původně opravdu chtěla vyrazit sama. Léto uteče a je tu září. Jenda nakonec jet nemůže, nemáme hlídání – takže jedu sama. Ještě zkouším (nevím proč) kamarádky, ale žádná zrovna nemůže – má to tak být. Den před odjezdem mě virus srazil. Jsem bez hlasu, slabá a kašlu. Dlouhodobá únava a vyčerpání udělaly své, ležím a snažím se mixem bylinek a homeopatik vykurýrovat.

V sobotu ráno opravdu odjíždím – sama – tedy s průjmem. Je mi blbé, že jedu pryč a ostatní nechávám doma, cítím se sobecky. Zároveň ale vím, že chci, musím a ostatní to chápou. Nasazuji si do uší MP3 – jsou na ní písničky, které jsem si nahrávala ještě jako bezdětná (Katie Melua, Christina Perri, Florent Mothe).  Za okny ubíhá krajina, vychází slunce a pomalu se uvolňuju. Cesta ubíhá a za 7 hodin přijíždím do Grazu. Kdysi jsem tu pár měsíců studovala hudbu na Univerzitě Umění. Před rokem jsme se tu po cestě z hor stavili s dětmi. Vracím se skoro domů:-) Znám centrum líp než Prahu, vím, kam zajít na kafe a na jídlo a kolik stojí jízdenka na tramvaj.

Z nádraží jdu pěšky. Dopřála jsem si moderní hotel v centru, zasloužím si ho. Odpoledne se potkávám se spolužačkou ze základky, nakoupím si rychle něco na sebe (v Grazu je velmi teplo, vzala jsem si spíše podzimní oblečení) a vycházím si na večerní procházku na Schlossberg (kopec uprostřed Grazu, jako Spielberg v Brně). Zítra tu v Kasematách bude koncert. V těch Kasematách, o kterých jsem kdysi dávno řekla – tady bych chtěla jednou hrát a zpívat. To místo má ducha, akustiku. Přání se transformovalo.

Procházím kolem letních zahrádek a je mi smutno. Jsem tu totiž sama. Zašla bych si na sklenku vína, ale sama? Všude se to hemží páry nebo kamarádkami či obchodními schůzkami. Dneska mi to “SAMA” ještě nejde. Když se setmí, jdu na pokoj, koukám na film v němčině (ani mi nepřijde, že je v jiném jazyce, rozumím všemu), chvíli si čtu. Eat pray and love –  nápadná podobnost s tím, co právě prožívám.  Mám postel pro sebe, je tu ticho a nikdo se po mně neplazí. Tohle jsem dlouho nezažila:-) Po 23 hod usínám, ale o půl třetí mi blázní střeva a budím se na záchod. Pak už usínám jen lehce a budím se tradičně brzy ráno – před 6 hod (vnitřní budík nastavený podle Amálky). Přála bych si usnout, prosím,prosím, prosím, aspoň do půl osmé. Nepodařilo se, tak se aspoň válím, čtu a plánuju si den.

Miluju snídaně v hotelích. Nemusím nic chystat a můžu jíst kolik chci a jak dlouho chci. Dávám si smoothie, bio pečivo s rakouským sýrem, taky upečenou buchtu a bylinkový čaj. Po snídani se jdu projít, navštívím svou univerzitu, věž s dvojitým točitým schodištěm, městský park a dóm. Ten právě svolává na nedělní mši svými mohutně znějícími zvony. Vcházím dovnitř a svět se utišuje. Venku začíná být vedro a mně je slabo – nevyspání, dozvuky virózy, nervozita. Jdu si na pokoj lehnout a na chvíli dokonce usínám. Ve 12 hodin jdu ven, chci se mrknout, jestli se už něco děje v místě koncertu. Šplhám na kopec a nadávám si, protože mám návaly horka a motá se mi hlava. To chce kafe, napadá mě (kafe piju jen občas). Davy v místě koncertu sice ještě nestojí, ale pár fanoušků už tvoří krátkou řadu. Jdu zase dolů a protože je mi stále slabo, dojdu si do Cafe Mitte na jeden Verlängerter. V kavárně sedí skupinky mladých lidí. Je neděle, a to je tu vždy nedělní brunch (snídaňový bufet), až do 13 hod. Hraje tu příjemná hudba.

Tak tohle jsem potřebovala. Sedím sama u kávy, popíjím, sleduju okolí a přisedají si ke mně vrabčáci. Píše mi jedna slečna, která ode mě kupuje druhý lístek, že už je na cestě a do 15 hod bude na místě. Mám čas, dávám si oběd – asijská rýžová miska s medovo pomerančovou omáčkou, zeleninou a kuřecím masem. Mám po ní teplo v bříšku.

Vrabčáci sedí na stole, pod stolem, vedle mě na židli.  Zvědavě nakrucují hlavičky a čekají, co zbude. Uvědomuju si, že se usmívám. Směju se, protože vidím vrabce. Lepší důvod jsem dnes ani mít nemohla. (Vrabec je na první fotce na opěrátku)

 

Přichází další uvolnění. Ještě jsem ale rozklepaná nervozitou. Nevím, co od koncertu čekat, nevím, jestli se cpát dopředu a splnit si tak dávný sen nebo se držet hezky v pozadí a udržet dekor dospělé ženy a mámy. Později se to samo vyřeší. Panák nebo pivo? Volím pivo. Hořká chuť mi uklidní žaludek, alkohol otupí mou roztěkanou mysl. Už nejsem na alkohol zvyklá, takže opravdu bohatě stačí malý rakouský Stiegl a těžknou mi nohy…

Jak nakonec vysvobodím mé vnitřní dítě?

Jak se plní přání po 20-ti letech?

O tuningu těla a vesmíru.

O návratech…

Čtěte druhou část.