Volá mi Julia, že už je na místě. Julia vyřešila mé dilema. Stojí tam nahoře v tom vedru, já mám její lístek. Rovnice, kde je výsledek jasný:-) Dojdu tam o půl páté. Řada je už podstatně delší, ale pořád je to max 150 lidí. Do začátku koncertu zbývají 3 hodiny. Utekly jako voda. Povídám si s Julií i ostatními a za chvíli slyším přímo za sebou češtinu. Holky okamžitě zdravím, představujeme se a poznávám tak Zuzku a Lenku, dvě fajn holky z Moravy.

Pak už přepínám mezi češtinou a němčinou  a občas to míchám dohromady. Po chvíli mi dochází, že už nemám žádnou neurózu, žádný strach, naopak, je mi velmi dobře. Jsem v bezpečí “ženského kruhu”. Všichni si tu pomáhají navzájem, žádné podvrhy a zákeřnosti (které bych čekala u skalních fanynek). V 6 se pouští dovnitř. Tedy do tajemného prostředí Kasemat s otevřenou střechou.

Jako zastara – vyhodit lahve, nechat u ochranky na hromadě všechno, co je na seznamu “nežádoucích věcí”. Naštěstí mám opravdu jen malou kabelku s peněženkou a mobilem a lahev s pitím odevzdávám. Po odtržení lístku následuji příkladu ostatních a běžím (to tak nějak přišlo automaticky:-) směrem k podiu. 5. řada není vůbec špatné skóre. Když mi bylo 14, tak z těchle pozic vynášela ochranka pravidelně padlé omdlelé fanynky. Dnes tu stojí i chlapi metalisti, mladé ženy i postarší dámy. Není tu ale moc maminek. To víte, člověk za hodinu a půl mačkání v davu ledacos zjistí o svých spolučekačích:-) Za námi 3 Slovenky, tak tu máme takové československé zázemí a čas příjemně ubíhá.

 

Po půl 8 se spustí první tóny a oscinátní rytmické údery laviny. Spadne mi čelist a říkám si WOW. Na lavině se povezu celý koncert a hlavně pak ještě několik hodin i dní po koncertě. Turné nese název iD – je o tom, kdo jsme, kam jdeme, jak se měníme, jak je naše iD v dnešní době křehké. Trefa, to sedí. Kdo z nás to dnes neřeší. A s dětmi obzvláště. To je těch iD v jedné osobě hned několik.

Nadechnu se a vydechnu. “Tak dobře, pojď ven ty moje vnitřní já.” Ta holka uvnitř mě vyskakuje jak čertík z krabičky, směje se a vrtí se, rovná si pokrčené šaty a rozpouští si vlasy. Slyším kolem sebe vískat holky a zkouším to taky. Jo, jde mi to!:-) Koncert sleduju různýma očima:

  • Očima hudebnice, která svůj sen plnit haly, zahodila. Hudba mě stále dojímá, léčí, rozjasní.
  • Očima mámy, co si přijela dobít baterky, odvázat se a zařádit si. Nikým neznána a nesledována.
  • Očima ženy, která se v čase vrátila do svých pubertálních let. Probudilo se ve mně tehdejší neuspokojené ego hormonálně zmítané teenagerky. Je na čase tuhle kapitolu zaplnit a uzavřít.

Po 20-ti letech stojím v prvních řadách a svého tehdejšího idola (teď čtyřicetiletého muže) mám na dosah. (Jeho hudba za tu dobu dozrála). No a hádejte co – dokonce jsem si s ním plácla:) Ta malá holka je tu zpátky se mnou a já ji držím za ruku a ptám se: “Tak co, už spokojená?” Vesmír je někdy vtipný. Po celý koncert se vlním, tleskám, skáču, zpívám (a to jsem včera ještě nemluvila).  Jela jsem si tu pro kousek sebe a našla ho tady. Věděla jsem to. Mise splněna.

 

Michael Patrick Kelly Graz 2018

Ten den jsem jako auto při tuningu. Mám otevřenou hlavu, vyrvaná střeva, rozprostřené srdce a najednou mi narostla křídla. Nevěděla jsem, že je mám.

Tyhle okamžiky nechci zapomenout a používám rychle techniku trvalého vyfocení šťastných chvili (na horší časy). Zavírám oči, uvědomuju si ten pocit a lusknu prsty. V horších dobách se mi to pak při lusknutí zase vybaví. Teď není čas, žádné starosti, žádné “co dnes s dětmi budem dělat a co zase vařím nebo, že se zasekla výroba součástí setů mého dětského plánovače Kidedu Můj den” – přijde mi vše tak nemožné, co vlastně každý den řešíme. Co je vlastně ten skutečný život? Vesmír má pro mě další vtip, přichází sms od kamarádky “Vypadl nám první zub.”

Po koncertě dokonce bez dlouhého váhání odcházím za kytaristou (Patrick už dávno odjel) a ptám se ho, jestli náhodou nestudoval hudbu v Grazu, je mi hrozně povědomý a má stejné křestní jméno jako měl jeden můj spolužák kytarista. Nakonec šlo jen o shodu. Studoval ve Vídni. Nevadí, ale povídáme si, chválím kytarové umění a on je zjevně velmi potěšen. Ochranka nezasahuje, další lidi už k němu ale nepustí. Odcházím potemnělým parkem dolů k městu, mávám si ještě jednou s kytaristou projíždějícím kolem mě autem. Ještě chvíli pak sedím na schodech u hotelu a koukám na světla města.

Dnes jen tak neusnu. Jsem nabitá energií jako zajíček Duracell. Mám přece vytuněnou hlavu, srdce i křídla. Začínají se vracet sny o tom, že hraju a zpívám, cestuju. Hudba byla vždy nejlepší meditace. Když jsem se postavila za mikrofon, přestal svět kolem existovat. Srdce se mi vylívalo přes hlasivky ven. Pomalu se mi spouští slzy, nechávám je téct, tohle bude na dlouho, ale aspoň se to uvolní. Konečně. Je to jako odbloky na kineziologii. Všechny tyhle vnitřní pochody mají ozdravující smysl. Nemá cenu jim bránit nebo se je snažit regulovat. Samovolně ustanou, jakmile se vypustí nádrž.

Těch nádrží je víc a vypouští se průběžně ještě i další den. Zároveň mi přichází čistící etapa mého cyklu. Oběhnu se Zuzkou město, dáme si kafe a nakoupím dárečky domů. Do notýsku si ve vlaku píšu spoustu poznámek ke svým projektům a taky tenhle článek. Poslouchám muziku. Uvažuju, že se vrátím k hudbě. S manželem jsme se potkali v kapele a svého času byl opravdu velmi dobrý bubeník. Zrovna chce prodat už dlouho nepoužívanou bicí soupravu – mám to snad zastavit? Svůj mikrofon mám pořád u sebe stejně jako příčnou flétnu. Sleduju nebe a krajinu.

V tom si na zcela modrém bezmráčkovém nebi všimnu jednoho hodně nízkého malého mráčku. Vypadá jako tancující žena nebo anděl. Pláču s úsměvem a říkám”Ahoj”. 

Právě jsem absolvovala něco jako zkrácenou verzi duchovní poutě. Poutě za kouskem sama sebe. Trochu se mi nechce domů. Vím, že jsem se tímhle procesem nedostala natolik daleko, abych si dokázala svoje já udržet v tomhle stavu. Vím, že zítra bude zase normální den (utírání zadečků, praní, vaření, hřiště a procházky, foukání bebínek), ale teď ještě není.

Teď tu jsem jen já.

Vím, že můžu kdykoliv vystoupit, že okolo mě je svět a nic mě nedrží.

Nádech a výdech. Nic nemusím.

… Přijíždím do Přerova a přichází mi zpráva od manžela: Připrav se na veselo, babička má vši (syn u babičky o víkendu spal a všichni tam byli na oběd, babička učí ve škole). …Tady má fakt někdo smysl pro humor, dívám se na nebe – žádného andílka už nevidím… Jsem vzhůru, probouzím se ze snu a loučím se sama se sebou.

S omluvným výrazem zaženu vnitřní já zpátky pod lavinu  – schovej se dovnitř a čekej, zase se někdy potkáme.

Čím více se blížím k domovu, tím více se vesmír stará o rychlé rozfackování mé mysli různými způsoby (maminka kouřící dítěti rovnou do kočárku, opilí chlapíci na nástupišti, bufet s párkem v rohlíku).

A doma překvapení – Honza s dětmi mi přišli naproti (Amálka už v tu dobu normálně spí).

A víte co?

Děti volají mamíííí a skáčou mi kolem krku. Láme se mi hlas a mačkám je k sobě. Trvá to pár sekund.

Mami, co vezeš v té tašce?:-) 

JSEM DOMA