Je to jako včera. Byli jsme malými dětmi a naši nám stále kázali:
Umyj si ty ruce. Převlékni se! A co ty hračky? Uklidit než bude večeře.
Štvalo nás to tenkrát docela dost.

ROZVÍŘENÉ EMOCE
Zkuste si ted‘ zavřít oči a dostat se zase do té doby? Cítili jsme se naštvaní, že něco musíme (zrovna když nás zaujalo něco jiného). Cítili jsme, že rodiče nezajímáme my, ale jen ty věci okolo. Možná máme i pocit, že jsme selhali, zklamali, že jsme špatní. A tam někde úplně uvnitř cítíme chvění a vztek: Vždyť já to přece vím, ty mi nevěříš? Udělal/a bych to, až bych sám/sama uznal/a, že to tak potřebuju, že to tak opravdu chci. Čím víc nám to ale rodiče opakují, tím víc zapomínáme, že jsme tam uvnitř my. Místo toho v našich hlavách rezonují jejich hlasy a časem přehluší náš vnitřní hlad docela.

OBRANA NEBO ÚTOK JAKO REAKCE
Ještě jsme se jako děti občas zmohli na odpor: Mami, tati, neříkejte mi to pořád, já to vím. Rodiče možná zkoprněli, možná neslyšeli, každopádně nereagovali nikterak konstruktivně. To, co se nastartovalo v útlém dětství někde mezi prvním a třetím rokem, pokračovalo ve škole, v dospívání a teď i v dospělosti v každodenních činnostech. Ty hlasy nás doprovázejí denně – a nejsou naše:-). Každý den, každou chvíli. U všeho, co děláme. Klidně bys to nádobí nechala na stole, ráno bys na něj měla více síly, ale slyšíš hlas – ukliď to, nemůže to tu tak zůstat. Čí je? Možná bys ses nemusela třikrát denně převlékat, protože tohle oblečení je na doma a tohle na ven. Možná bys ráno po probuzení neutíkala hned do koupelny, ale tulila bys ses s dětmi a nechala je u snídaně sedět v pyžamech. To bys ale musela zahnat ten hlas, co ti říká: K snídani se chodí oblečený a umytý. A přesně tyhle hlasy my přejímáme za své a tlumočíme je stejným způsobem našim dětem. Najednou slyšíte svého staršího syna mluvit s mladší ségrou tak, jako by to byla vaše máma. Zarazíte se a přemýšlíte. Proč můj syn mluví jako jeho babička? No proč asi?:-)

ZMĚNA? 

“Jsem pro, dát dětem svobodnější dětství (nemám na mysli anarchii, ale svobodu s dohodnutými pravidly). Budou tak mít i šťastnější a svobodnější život.”


Děti potřebují režim, limity a rituály. My to zase máme rádi (nebo si to aspoň myslíme) přesně podle našich pravidel. Co ale popustit uzdu a vodítko a nechat více věcí přímo na dětech. Jedině tak totiž mohou převzít opravdovou zodpovědnost sami za sebe. Jedině tak se naučí samostatnosti. Budou se umět rozhodovat podle sebe. Dobrá, jak to tedy udělat, když třeba v ranním fofru spěcháte a potřebujete, aby bylo dítě převlečené, najezené, umyté a ještě navíc usměvavé?

Jak získat více prostoru sami pro sebe, pro přípravu jídla nebo úklid. Jak dětem vysvětlit, že jejich hračky si uklízí ony samy?

Stejné otázky jsem si dávala, když měl ted‘ už pětiletý syn asi 2,5 roku. Protože mám pedagogické vzdělání, matně jsem se obracela do vzpomínek na vývojovou psychologii a zkoušela jsem zapojit selský rozum.

  1. Možnost volby U malých dětí funguje skvěle možnost volby (dáte na výběr 2 trička, o kterých víte, že jsou dnes vhodná) a necháte dítě si vybrat. Posílíte tak jeho ego a vše bude ladit.
  2. Příklad. Důležité je jít ve všem příkladem. Můžete si společně čistit zuby, oblékat se, společně připravovat jídlo nebo u úklidu hraček říci: Hele, budeme se chystat ke spánku, chceš, abych ti pomohla uklidit ty hračky tady? (Dítě povyroste a okamžitě s úklidem začne. Tahle nabídka je totiž lákavá).
  3. Důvěra. Zkuste dětem opakovat, že jim věříte a že víte, že to samy zvládnou. (Je to trénink i pro Vás – učit se věřit dětem)
  4. Vizualizace a struktura. Většině dětí pomůže také vizualizování a struktura. Pokud se vám podaří vyrobit dítěti kalendář – plánovač na týden či den a zobrazit v něm, co je potřeba kdy dělat, budete mít velký úspěch. Protože pouhé ikonky a symboly (jako třeba kartáček, tričko, houpačka) nefungují tak skvěle. Dětská logika je nastavená na zinteriorizování, tedy zvnitřnění a ztotožnění se se situací – je fajn nakreslit si obrázky dětí při určitých činnostech nebo pořídit třeba přímo fotky dítěte v akci a ty pak vyvolat a vytvořit z nich sadu celodenních činností.
    Pokud se Vám ale nechce nic tvořit, můžete zkusit už hotový plánovač Kidedu Můj den. Obsahuje 15 běžných denních činností na 22 kartičkách, k tomu 4 volné k dokreslení. Navíc jsou zde varianty pro kluky a holky zvlášť. Obrázky dětí jsou ilustrovány Bárou Křistkovou. Kartičky si dítě skládá do dřevěných stojánků podle toho, v jakém pořadí je chce vykonávat (nebo je už vykonalo) a tvoří si tak celý svůj den. Samostatně, bez připomínání. Kidedu je navíc český manufakturní výrobek, zařazený mezi Zdravé hračky.

 

Samotný fakt, že si Julinka nebo Daník svůj den naplánují samy, je podpoří v tom, dělat všechny aktivity s nadšením a dokončit je. Navíc motivace půjde zevnitř a ne od vás. A to je moc důležité. Vy máte jistotu, že si po návštěvě hřiště ty ruce samy umyjí a před spaním si vyčistí zuby. Zůstane vám tolik potřebná energie na společnou radost, zážitky a třeba i na pár chvil pro sebe.

Zamysleme se, než začneme dětem rozkazovat, jestli je náš požadavek opravdu tak důležitý.

Jestli se ráno raději dítěte nezeptat, jak se vyspalo než ho hned hnát do koupelny s burácejícími hromy v našem hlase.