Mámou bez stresu a perfekcionismu. Držíš draka ty nebo on tebe?

Kdysi mi jeden kluk řekl, že věci moc řeším. Nechápala jsem, ale přesto mi ta věta zůstala zarytá kdesi jako nahraná smyčka.

Když mi pak další chlap, můj nadřízený, řekl: „Nauč se ty věci delegovat na druhé a neřeš všecko sama,“ snažila jsem se, ale nevěděla jsem jak. Vždyť se po mně vždycky chtělo, ať jedu na maximum a všecko řeším já.

Že nejdříve musím mít hotové povinnosti a až pak je možná zábava a odpočinek.

A to, jak asi tušíte, s dětmi, podnikáním, rodinným životem, není možné prakticky nikdy.

Od svého partnera, který je skvělým zrcadlem, jsem slýchávala: „Ty jsi nespokojená, i když se ti něco povede.“ (Moje máma to má navlas stejně.)

Jakýkoliv problém, který se vyskytl, byl pro mě důvod pro nekomfort (stres). MOŽNÁ JSEM ČEKALA, ŽE SE TO NĚJAK VYŘEŠÍ. Ale tudy cesta nevede:-)

Neuspět ve škole by byla rána. Bylo přece tak samozřejmé, že ve dvanácti zmáknu výběrovou školu a asi 6 kroužků k tomu a ještě se postarám o tříletou segru a nachystám večeři celé rodině, když je máma do večera v práci. Já to brala, že je to ok.

Vysoká škola kladla nároky, o kterých už dnes vím, že nebylo reálné, a už vůbec ne potřebné, je plnit na 100 %.

Patřila jsem k premiantům. Jenže těm se právě chyby nepromíjí.

Strach a výhružky číhaly na každém rohu. Vše se dělalo, jen aby to bylo, bez užitku, bez dalšího života. Všichni jsme věřili, že budeme hodnotnější, až budeme umět, napíšeme, zvládneme. To, co jsme chtěli a bavilo nás, bylo okrajové.

Zastavily mne až bolesti břicha a diagnóza autoimunitní nemoci – Crohn. V té době jsem celý život začala překopávat, od školy, přes partnerský vztah po rodinu. Už tu nejsem pro druhé, chci poslouchat sebe.

Státnicovala jsem už s vyoperovaným střevem a dírou v břiše. “Tak Štěpánko, za dva, tam ta gramatika nebyla stoprocentní. Jakto? Zrovna vy.”  

Mně už to bylo jedno. 🙂

Po státnicích mě zavalil smíšený pocit – svoboda a zároveň – nic neumím, co vlastně budu dělat?

Prošla jsem za 5 let 4 firmy. A hádejte co. Snažila jsem se makat jako chlapi, chtěla jsem jim stačit. Zatímco holky si lakovaly nehty a vedly diskuze u kávomatu.

Zesilovala jsem a začínala zažívat pocit “můžeš vše” “můžeš se to naučit”, “dokážeš to”. O Crohnovi jsem nevěděla, byla jsem spokojená a těšila se na rodinný život.

V porodnici jsem plakala, protože se náš předčasně narozený Maxík nechtěl rozpít – usínal a netahal – s úsměvem mi jedna asistentka řekla: Maminko, vy asi máte ráda, když jdou věci podle vás, chcete mít nad vším kontrolu.

Pusa mi zůstala dokořán. Otevřela mi oči. Uvnitř se rozlil klid.

Přijala jsem to.

Ano, já jsem stresař a control freak a perfekcionistka, člověk, co řeší a ten, kdo je vlastně stále v tenzi, napětí, stresu. Mám hluboce zakořeněno, že má být vše dokonalé a  když není, tak za to můžu já.

S dětmi přišly další starosti a nové stresy a teď už i hledání východisek. Rizikové těhotenství, císař, běžné nemoci dětí, které ovšem vyřazovaly z provozu celou rodinu a tedy velmi omezily i náš finanční příjem. Fakt, že musím pořád vařit, uklízet a že ostatní jezdí na Bali. (Víte, že je to nesmysl, že jo:-)) Vlastní podnikání. Pocit nutnosti zajistit dětem dokonalý program a podnětné prostředí. A tak se to točilo.

A co má hodnota po mateřské? Umím trochu všechno. Mám studovat další školu? Prohloubit psychologii nebo absolvovat naturopatii? No jo, ty jsi všestranná, to je v pořádku. Ne, to není v pořádku. Multipotenciálka sedí na více židlích a pořád je ve střehu, nesedí v poklidu. Takže jsem se opět rozhodla. KIDEDU a jeden směr.

Už se mi pracuje a žije mnohem lépe. Můžu být líná a rozhodně nemusím mít strach, co na to řeknou druzí (partner, přátelé, děti, rodina…). I když se často ozve ještě staré výkonné já.

Co mi velmi pomáhá a může pomoci i tobě:

• Nechci se vláčet jako zombie, ale mít radost a užít si každý den, být odpočatá.
• Vědomě omezuji konzumaci obsahu sociálních sítí nebo ji přijímám a vypouštím.
• Snažím se dělat to, co chci já (opravdu já).
• Naordinovala jsem si schválně překážky a učím se je překonávat. Proč? Tendence věci řešit a stresovat, znamenala vždy vlastně sekundárně „vyhnout se problémům“. Protože jsem prostě měla strach, že pokud by nějaké nastaly, nebudu je umět vyřešit.(Cestování na slepo, řízení auta, nové pracovní výzvy a s nimi spojený risk. Tady mám dobrý fígl. Nejdříve něco vypustím a až pak to začnu dělat, protože dokonalé by to nemuselo být nikdy)
• Zjišťovat, že to jsou malé věci a s každým překonaným strachem, strach mizí.
• Každý krok dále z komfortní zóny hodné poslušné holky, se cítím svobodnější a stres ztrácí na intenzitě.
• Učím se nahlížet na zdánlivě velké věci jako na malé.
• Změna jídelníčku – po dvou dětech, si dokážu přiznat, že to byl záhul a že mám nárok na to být vyčerpaná. Takže si dovolím doplnit to, co tělu chybí a neunavovat ho tím, co ho více ubíjí.
• Zapojuji meditace.
• Mnohem více konzultuji sama se sebou.
• Používám své techniky a přenastavuji mindset.
• Přijímám, že nejsem lenoch a typ, co se podvolí, ale učím se pracovat se svými dary a tužbami
• Slavím každý úspěch a dokonce slavím i neúspěchy. Už je neberu jako prohru, ale jako příležitost k opravě a posunu.
• Hodně se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že nemusím řešit „zábavu“ svých dětí, animovat jim program. Že si můžu říct, dneska si, bobinci, najděte svou zábavu. A taky, že se nic nestane, když budou sedět u pohádky nebo sní celou čokošku na posezení.
• Nadechuji se několikrát za den, vědomě a už v předklonu téměř položím dlaně na zem. (Tím chci říct, že konečně pravidelně cvičím a protahuju)
• Dokážu už vidět radost i v tom, co se nejprve jeví jako nepříjemné.
• Umím říct ne a nestydím se ani, když odmítnu vlastní rodinu.
• Učím se netlačit na děti, nehlásit je do kroužků, dokud samy nebudou chtít. Necháváme jim více prostoru na odpočinek a vlastní čas.

Protože svůj život řídím já, nikdo jiný to za mně neudělá.

Mnohé ženy jsou úplně v pohodě odjakživa. Přirozená volnost a pohoda. Možná, že to máš ale podobně jako jsem to měla já. To je ok, je nás spousta. Jen máme jiný způsob myšlení a potřebujeme jiné postupy. Potřebujeme jen více lásky, přijmout samy sebe, umět pracovat se stresem a vědět, co si můžeme dovolit. Potřebujeme vymyslet vlastní způsoby, jak ve stresu reagovat, jednat nebo mu předcházet. Možná jsi v pohodě, jen když se stresu vyhneš, když za tebe někdo něco vyřeší, když utečeš nebo když se ti něco podaří. Jenže to není to řešení.

Projdi se mnou 14 dní ochočování stresu a udělej ze stresu přítele