Přemýšlím, čím to je, že kdykoliv chceme, aby děti něco dělaly intenzivně podle nás (třeba malovaly, četly, počítaly), tak se bloknou.
Zatímco, když zrovna potřebujete odejít, v předsíni je narváno u botníku a právě v tu chvíli má jedno dítě potřebu číst nám všem nahlas nákupní seznam položený na kabelce a druhé dítě zkoumá, zda ladí nákrčník s barvou bundy.
Tohle je totiž UČENÍ. To je ŽIVOT. Ne to, co probíhá u stolu s nalinkovaným sešitem.
Dokud jsou děti malé, probíhá jejich učení opravdu nenásilně, přirozeně a vyplývá ze hry. To už věděl i milý Ámos – učitel národů.
Pak je přesunem do institucí lepší či horší kvality a najednou si myslíme, že se naše děti učí a vzdělávají. Jakože dosud to nedělaly a teď začnou.
Vždyť školy jsou institucí pruských kadetek a dosud bohužel díky počtům žáků a zastaralým metodám učí ještě ve vojenském stylu. Hodnocení, porovnávání a hlavně poslouchání. Kdo má právo hodnotit dítě, proč chceme, aby děti někdo hodnotil? Smai to nemáme rádi.
Na prvních schůzkách se třeba můžete dočkat žádosti paní učitelky.
„Milí rodiče, prosím, řekněte těm svým dětem, aby o přestávkách neběhaly a nebyly tak hlučné.“
Hahá, takže přirozená potřeba dítěte – pohyb, který doporučuje 10 z 10 ti světových pediatrů, výživářů a fitness koučů je najednou nežádoucí. Děti se prý vrtí, mají ADHD, neposedí.
V deníčku najdete úkoly různých zaměření.
Rodičům možná ani nedojde, že praktikují domácí vzdělávání, o kterém si myslí, že je jen pro skupinu podivínů, když s dětmi píší úkoly.
Když pak dítko donese špatnou známku, cítí rodič opět šimrání, nevolnost a snaží se z dítětě vykřesat to, co sám vlastně nezvládal.
Vzpomínám si na hromadné čtení – přečíst půlku stránky v čítance zabralo třídě půl vyučovací hodiny. Každý jeden řádek. Nekonečná ztráta času.
Teď experimentujeme. Syn je ve svobodné škole a protože nemusí dělat nic, co ho nezajímá, učí se stále spontánně, formou běhání, hry.
Na otázku – co jste dělali ve škole, dostáváme pravidelně odpovědi jako:
„Běhali jsme po chodbě, stavěli bunkry, byli jsme na parkour hřišti a stavěli lego. Holky měly ženský kruh a taky jsem se zapsal na počítače.“
Sama nevím, jak to půjde dál a mohla bych znejistět, ale proč?
Když pak večer doma hrajeme stolní hru a prvňák si sám přečte pravidla a v zápětí mi je vysvětlí. Když si vezme kalendář a hledá v něm jména spolužáků. Když si vezme Auto moto revue a čte si o palubních deskách. Když pak počítáme peníze, bere to po dvou. Když mi počítal kalendáře Kidedu, udělal si hromádky po 10ti a ty pak vynásobil počtem hromádek. Není genius, nemyslím si, že máme doma extra nadané dítě. Naopak. Není to divoch, je bojácný a nejlépe se stále cítí spíše s dospělými, ale učí se pro svou dobu, pro 21. století.
Dochází mi, že v učení stačí intenzivně věnovat danému úkonu pár minut vnitřně motivovaného úsilí a docílí se efektu stejného, neli lepšího, než kdyby ty hodiny proseděl v lavici bez možnosti pohybu. Jako mámy takhle učíme děti do jejich 6ti let úplně přirozeně.
Já sama docházela od státnic na fildě s oborem učitelství a věděla jsem, že učit nemůžu, protože neumím nic, co bych chtěla dětem předat.
Tehdy mi došlo, že
NEJDŘÍVE MUSÍME ŽÍT A PAK TEPRVE MŮŽEME PŘEDÁVAT A UČIT DALŠÍ GENERACE – SVÝM VZOREM, SVÝMI ZKUŠENOSTMI A RESPEKTEM.
#nenasilneuceni #svobodauceni #svobodnaskola #skolahrou #nadanedeti #kidedu