Potřebují děti hranice nebo svobodu?

Jak se díváte na absolutní svobodu dětí?

Mám dojem, že se v poslední době vytváří jakési hnutí, kde děti můžou vše.

Běhat u jídla, střílet nerfkama v místnosti s lidmi, pařit hry celé dny, čůrat, kde se zlíbí, říkat lidem: „já tě zabiju“, upřednostňovat jejich potřeby před svými a lítat na zapískání a reagovat na každý rozmar.

Sama jsem svobodu nezažívala a co hůř, neuměla jsem ji tedy dávat. Ani sobě a ani druhým. Proto mě téma fascinovalo a, možná stejně jako vy, jsem si říkala, to je ono.

Předpokládám, že takto to cítilo více dnes dospělých lidí a pro děti chtějí lepší život. Jenže všechny trendy a přístupy vycházejí z nedostatku a nenaplnění a vrhají nás do opačných extrémů.

Psychologové často upozorňují.

Když dětem dáme neomezenou svobodu a nevymezíme své hranice, ztratí děti pocit bezpečí, jistoty a budou zmatené.

Moje zkušenost?

Ze zkušeností u mých svěřenkyň v Kidedu docházím k tomu, že absolutní volnost a svoboda dětí je jen jinou formou jejich přespřílišné ochrany.

Maminky, které řeší netypické chování dětí a dojdeme k tomu, že pes je zakopaný v tom, že nefunguje táta – prostě není moc přítomen ani fyzicky ani duchem. Chlapečkům pak chybí mužský vzor a role a svým chováním si o něj říkají.

Maminky, které nemají své hranice. Jejich rodiny a partneři si pak s nimi dělají, co chtějí. Logicky se pak přidají i děti, které se stávají malými tyránky maminek.

Maminky, které jsou samy zmatené z toho, že jsou snad možná přísné a že by měly povolit. Protože si to někde přečetly, slyšely a že je to trend. Zmateně pak zkouší dávat svobodu. Takto „uměle“ to ale nefunguje a děti nám to budou zrcadlit třeba tím, že budou dělat věci, které vnímáme jako „naschvály“ a rebelii.

Jsou i rodiny, které jsou naplněné láskou a pohodou a možná mají úžasný dar respektu k dětem. Jenže jejich děti pak mají zažitý pocit: můžu všechno a všude. Problém nastává, když se dostanou do skupiny lidí, kde tenhle přístup nikdo nesdílí.

Někdy mi přijdou všechna svobodná hnutí jako schovka toho, že se něco nezvládlo, za „svobodu a sebeřízení“ Nebo možná extremizace traumat dospělých z jejich dětství? Možná se jen mýlím, protože je dost možné, že sama v sobě mám ještě dost „nesvobody“?

Ale vím, že spousta věcí se krásně děje, když je na dětech necháme, když dostanou bezpečný prostor zkoušet, učit se a dělat chyby.

Spousta věcí se děje, když je umíme sami a děti si je z nás načtou, převezmou a hlavně tak žijí.

Je to podobné, jako když děti učíte, že se má třídit odpad, tím, že ho třídíte:-)

Kudy vedu děti ke svobodě já a co předávám dál?

Na začáteku jsem zmiňovala, že jsem svobodu nezažívala a neuměla ji tedy ani dávat. Učila jsem se to až s dětmi. Jakmile se totiž děti narodí, opět ztrácíme svou absolutní – konečně nabytou – svobodu.

A učíme se tvořit životní protostor tak, aby v něm našly místo děti a jejich potřeby, ale také my, partner nebo babička a jejich potřeby.

S ženami v kurzu Samostatné děti sdílíme v každém běhu pokroky a být „lenivější mámou“ je k nezaplacení. Já sama jsem se to učila a myslím, že stále učím. O to více bohatší se cítím. Celé rodiny mění své návyky jako:

Učit děti zvládat věci samy, respektovat druhé, hledat řešení místo výmluv.

Stejně jako zapojit do komunikace otevřené otázky, procházet emocemi a posilovat EQ.

Bezhraničnost a nerespekt ze strany dětí není rovnocennost a vedení správným směrem.

Děti potřebují vzor, učit se nápodobou.

RESPEKT JE 50:50 – VZÁJEMNÝ A OBOUSTRANNÝ PROCES, KTERÝ SE UČÍ DĚTI OD ÚTLÉHO VĚKU

Stejně jako společnost.

Štěpánka
Provádím rodiče, ženy, děti a teenagery, vedu rodinnou poradnu. Jsem autorkou portálu a značky pomůcek Kidedu. Pomáhám lidem laskavěji komunikovat, zvládat emoce, vztahy, objevit a uvolnit životní záseky. Mám radost, když se lidem vrací do života radost.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.