S dětmi na cestách – část 1.: HelpX a Couchsurfing – 2 týdny ve Švýcarsku

V únoru jsme se klasicky dusili v severomoravském smogu a tehdy začaly vznikat plány na cestu pryč z města. Já měla jedno z těch období, kdy do mě vjede vlna – zvládneme všechno, co si budeme přát, sny se plní. Na účtě jsem tehdy měla minus 10 000 Kč. Jenže jsem věděla, že tohle nemůže být překážka a že naopak, když chci cestovat, musím se ptát, jak to udělat. Už než se narodila Amálka jsme koketovali s myšlenkou využít HelpX nebo Woofing. Systém je takový, že se ubytujete např na farmě, se kterou většinou sdílíte nejen dům, ale i jídlo výměnou za výpomoc v rozsahu ca 4 hodin denně. Tohle zní zajímavě. Rádi se dostáváme přímo do dění. Hotelová anonymita je fajn, ale ne na poznávání lidí a života rodin. K HelpX jsem přidala ještě Couchsurfing (optimální, když potřebujete na cestě někde přespat) Registrace, výběr, komunikace s mnoha zabraly nemálo hodin, ale nakonec jsme se napoprvé dohodli s rodinou ve Švýcarsku na týdenní pobyt. Pak ještě s jednou rodinkou, kde jsme pobyt kvůli počasí zrušili a naše cestování tak pozměnili.

Náhoda tomu chtěla, jejich nedostavěný dům má na svědomí česká architekta a paní domácí mi odpovídala i česky. Já se tedy vždy těším, že opráším němčinu, ale tady mi čeština nevadila. Rodinka byla bezva mix, výtvarná umělkyně Isabel, která studovala 7 let v Praze, farmář Uli s italskými kořeny a malý školák Isidro. Velký dům, který byl ještě ve stavu stavby (nevadí to dáme, bude už skoro květen) a krásná zahrada a výhledem na Alpy a údolí Rýna. Vyjíždíme z ČR, počasí se kazí, ochlazuje se, přespáváme v hostelu u Mondsee. Nad jezerem prší, my na břehu máme sluníčko – štěstí? Stíháme návštěvu pobřeží a samozřejmě hřiště a další den testujeme ráno i opičí dráhu. Děti nadšené z hotelové snídaně, já už méně (nesedlo mi kafe a celou cestu děláme pauzy, největší sranda je projíždět v tunelech v Mnichově a nemoci zastavit). Dojíždíme na břeh Bodensee a zastavujeme v Lindau, kde se na pár hodin projdeme (Lindauinsel – v létě určitě zajeďte, půjčte loďku nebo si dejte zmrzku v centru – oproti Švýcarku jsou tu ceny jetě okJ) Opět máme štěstí, velký dešťový mrka se vypršel v druhé půlce jezera. To jsme netušili, že dojedeme a bude 9 stupňů a deštivo a dům je bez topení.

Bydlíme na stavbě bez topení, ale zážitků fůra

Topilo se pouze v suterénu, kde byla i obytná místnost a jediná toaleta s koupelnou pro nás všechny. Klobouk dolů, že nás rodinka vůbec přijala. Ubytovali jsme se v jednom „pokojíku“. Když pominu, že to byla stavba, tak se fakt snažili, aby to bylo trochu jako pokojík. A týden mohl začít. První noc jsme k dekám vytáhli i spacáky, já navlíkla děti do mikin a ponožek a ulehli jsme. Kouřilo se nám od pusy. Naše úkoly na celý týden byly – na zahradě kopat a připravovat zahradní terasu pro skleníky, vytahovat plevel a v případě deště umýt okna v celém domě (bylo jich asi 30 různých velikostí). A ještě jsem se nabídla, že občas samozřejmě ráda uvařím (přeci jen jsme byli v lehké přesile a naše děti sní opravdu dost). Chvíli jsem zmatkovala, kam jsem nás to navezla – ale snažila jsem si říkat, že je to přesně, jak to má být. Hned druhý den jsem vařila, Isabel byla ve škole, malý Isidro také a s Ulrichem jsme začali kopat zahradu (Amálka mě nenechala, byla hodně nesvá), takže jsme šly vařit a když Amálka po obědě usla, umyla jsem nádobí a jedno patro oken. Uprostřed týdne se na 2 nebo dokonce 3 dny ukázalo i sluníčko, takže nakonec byly i výhledy a děti dokonce vytáhly i krátká trička a sandálky. V ty dny si i nádherně hrály samy, běhaly po zahradě (louka), malovaly, hrály si na písku a já kopala s Honzou. Okna jsme zvládli také všechna. Udělali jsme si i dva výlety. Ke konci týdne už jsme tak mohli zvolnit tempo a protože v pátek zase pršelo, jeli jsme s Isidrem do jeho školy.

Jdeme se podívat i do školy – malotřídka s prvky svobodných škol

Malotřídka v horách, svoz dětí z širého okolí. Děti rozděleny na školku s prvním stupněm a druhý stupeň. Koncepce podobná svobodným školám. Prý se sem jezdí učit i učitelé z širého okolí. Děti mají týdenní plán a mohou si vybrat, co chtějí dělat. Když jsou unavené, mohou požádat o volnou hru. Třída je samozřejmě věkový mix. Ranní kruh je samozřejmostí a celé bloky jsou tematicky propojené. Děti právě nacvičovaly divadelní představení s tematikou pirátů, a tak se zpívala pirátská písnička, ve třídě byl ostrov a kostýmy (děti v nich běhaly i ve výuce, prostě tím žily), okolo mapy a geografické pojmy, mořská fauna a flora, zkrátka propojení skrz všechny předměty. Naše děti vše prozkoumaly. Děti ve školce tam mají k dispozici totiž i tablety, počítač, psací stroj a spoustu her. Školkáče vede mladý muž a celkově to bylo prostě jiné a působilo to na nás velmi promakaně. Až nechápu, jak je to utáhnutelné.

TIPY k cestě do Švýcarska:

Potřebujete univerzální zástrčku, abyste zapojili větší adaptér na počítač. Mobily jsou nabít normálně.

Dálnice – platí tu roční dálniční známka za 80 CHF

Švýcarsko není v EU, platí se za Roaming i data – docela pálky.

Obchody ve Švýcarsku – Coop (favorit) a Migros – najdete tu velký výběr i Bio potravin

Restaurace? Radši vařit, nevyplácí se to ani Švýcarům.

TIPY pro pobyt u rodin:

Ptejte se – co můžete, nesmíte – pokud chcete v rodině vydržet, nemít hlad nebo nedělat zbytečné konflikty. Nám se to povedlo. Občas jsme měli trochu hlad a některé jídlo jsme kupovali my, ale nějak se to vždy vyrovnalo. Nerada se ptám, jestli si můžu vzít jogurt pro děti, když vidím, že tam jsou jen dva a děti jsou tři.

Nastavte se na to, že budete bydlet s lidmi. Já jsem celkem náročná na to – mít to po svém, takže jsem tyhle varianty brala i jako takovou lekci pro sebe a mou komfortní zónu a vyšlo to.

Počasí se stále zhoršuje a o víkendu zvládneme poslední výlet do Appenzellu. V neděli ráno se budíme do sněhové nadílky. Vylézt ven z pod deky vyžaduje velké přemáhání. Max obléká bundu a vybíhá ven za Isidrem ještě před snídaní.

Po obědě se loučíme a pokračujeme v cestě. V Zürichu se v Zoologickém muzeu setkáváme s Laurou a malým Joanem – našimi dalšími hostiteli. I v davu jsme se našli hned, Laura nás objevila, asi působíme netradičně. V muzeu děti kromě mamuta, žirafy a velkého narvala zaujaly schody, lavičky a různá interaktivní hebla. A také děti různých barev a nejvíce děti s copánky nad ušima (pejzy) a čepičkou (jarmulkou) na hlavě. Pak se ještě rozhlédneme a Zürich projedeme autem. Zítra si to tu projdeme – možná?

Dojíždíme za Laurou do malé vesničky, domeček malý a starý. A Laura nám chce udělat večeři – koláč s cuketovo vaječnou náplní, pečené brambory s dipem, zelenina, sýry. Aj, sýry, zapomněla jsem jí říct, že jak před děti postaví talíř sýrů, bude to náročné. A bylo, koláče se netkly a křoupaly mrkev a sýry. Po uspání dětí jsme ještě povídali – o práci, o systému školství, o tom, jaké je to být rodičem ve Švýcarsku. No, mají to blbé. Školky jsou jen 3 hodiny dopoledne a mámy musí do práce (žádná mateřská, jako ostatně ve všech státech Evropy) nebo se z nich stanou většinou ženy v domácnosti. Laura je mladá učitelka (ještě dostudovává, dítě přišlo neplánovaně), pracuje 3 dny v týdnu a měla přehled o dosti věcech. Povídáme si i o dětech a přístupech, dostaneme se i ke KIDEDU a vizualizacím. Laura si hned zamlouvá jeden plánovač Kidedu Můj den pro Joana a jeden pro kamarádku. Její přítel se vrátil až další den z nějakého festivalu v Londýně, je ekolog. Dostaneme se i k muzice. Prý jestli nechcem jít na Metallicu, bude ten týden v Zürichu. Potkáváme i její rodiče, tatínek miluje Česko a Prahu a taky Smetanu a Vltavu – je flétnista (náhoda, já na příčnou flétnu hrála mnoho mnoho let:-)

Ráno se budíme a venku se ukazuje slunce a modré nebe. Wow. Nechci trávit den v Zürichu, chci více do přírody. Nejede nám navigace, zapínám mobilní data. Rozhodujeme se pro Zug a je to to nej rozhodnutí. Malé město u jezera, dětská hřiště, nádherné městské jádro, spousta bomba aut a mám pocit, že snad život z jiné planety. Jdeme poprvé na oběd – restaurace sítě Coop v obchoďáku, ale pozor – styl buffetu a platí se za talíř (byť 15 CHF, kurz 23 Kč). Bar bereme útokem a nabíráme talíř horem, jsme po týdnu omezování se u rodinky vyhládlí a navíc tolik dobrot a zeleninových salátů. Objevili jsme nad městem nějakou farmu s obchůdkem a jdeme se mrknout. Po cestě natrefíme na krásná náměstí s potůčky, schody, průlezkami, potkáváme hřiště s obrovským dinosaurem – skluzavkou. Úžasné město s konceptem. Děti se rozhodně nenudily. Ještě o tom budu psát v dalším článku. Podle mě prototyp Města na hraní – jako to zmiňuji v průvodci, který si můžete stáhnout zde. Jezdí kolem nás Tesly a značky, které Max (ani já) v životě neviděl naživo. Na farmě nakupujeme jablíčka, vajíčka a nějaké dárky pro Lauru (z Česka jsme nic netáhli, auto bylo i tak po strop), děti dostávají jen tak čokoládová vajíčka a my ochutnat místní pralinky s nějakým Schnapsem. Jooo, tohle jsem potřebovala. Dezert po obědě snědly děti napůl (jojo, je potřeba držet rozpočet, čekají nás ještě 4 týdny). Děti se dosyta vyblbnou na hřišti a můžeme jet zpět. Přijíždíme na večeři, vrací se i Laura s prckem. Vysvětluje, že městečko Zug je samostatný kanton opravdu z jiné planety – platí se tam nejnižší daně, a tak se tam koncetrují podnikatelé a sídla firem, platí za nejbohatší město ve Švýcarku a ostatní ho nemají rádi. Já si tam připadala trochu v jiném světě a vůbec mi to nevadilo. NA večeři máme kotel Eintopfu a rýži – hlad je velký, je nám blbé brát hrnec útokem, ale hlady taky nechceme být. Přidáváme si s omluvným – je to výborné, můžu ještě trochu? Večer dorazí i přítel od Laury z Londýna a chvíli povídáme. Celou dobu s Laurou mluvíme anglicky (učí Aj a chce se taky procvičit, Joan se snaží se mnou mluvit spisovnou němčinou, ta švýcarská je pro mě stále spíše holandština).  Když pak mluvím na své děti a ty na mě koukají jak na zjevení, dochází mi, že jsem zapomněla přepnout do češtiny. Děti si ještě poblbnou s dinosaurama. Joan je totiž ve věku, kdy mají všichni kluci fázi dinosaurů. Max chrání Bleska před agresivním Tyranosaurem a Amálka fandí. Já ještě s dinosaurem zatančím rock´n´roll a hodím Metallicu a mluvím na Joanna německou dinosaurštinou, směje se a chce ještě. Ta fotka dole je superní drak z hřiště u školy v Zugu – ocas měl jako skluzavku a tlamou se dalo projít.

Balíme kufry a jedeme směr jižní Švýcarsko. Po cestě se stavujeme v malé vesničce, Honza má v plánu přepadnout rodinku, u které jakožto čerstvý maturant (je to už 18 let) o prázdninách pracoval přes agenturu. Rodinka není doma, ale vydyndám si telefon u praktikanta. Odjíždíme do sousední vísky, kde má být hřiště. Je taaaam a jaké parádní. (Na každé dědině jsou prostě hřiště jak ze žurnálu, chápete to?) Teče tam potůček, jsou tam lavičky na piknik, atrakce pro malé i větší). Trávíme tam 3 hodiny. Na oběd se tam stavují s Kaiserkami a Wurstem i dělníci, tak příjemně tam je. Mezitím se Honza dokomunikuje s Bettinou a o půl třetí klepeme na vrata. Jako bych tu paní znala a Jeník se taky uvolní. Děti nemají problém s uvolněním, dostávají vodu se sirupem a obrovský Cremeschnitt s omluvou, že krabici se zákusky stihla shodit kočka, takže jsou trochu pomačkané. Nevadí, chvíli povídáme, než najede cukr dětem do krve, pak se kluci jedou svézt na traktoru a my jdeme navštívit telátka. Mezi telátky mají i Amálku a taky Lenku a spoustu českých jmen – prý po holkách z Česka, ale v dobrém. A pak se jde zahánět krávy na dojení, Max fasuje tyčku a Jeník po paměti (většinou si nepamatuje nic z toho, co bylo, ale tohle mu zůstalo pod kůži) otevírá ploty, branky a tvoří cestičku pro krávy. Děti nadšené, Amálce se chce spát – dochází cukr. Loučíme se a máme nabídku na přespání, až pojedeme zpět (super, bude se hodit)

Jedeme do vesničky k Nyonu u ženevského jezera. Dům stojí na kopci s katalogovým výhledem na Mont Blanc. Wow, stojíme před vilou (no dobrá, architektonický styl let 90tých, ale to se počítá). Dýchá tu teplo, útulno a čistota. V domě bydlí rodinka s dospělými dětmi. Dostáváme bývalý dětský pokoj Etienna a přetransformujeme se na francouzštinu. Rychlo kurz proběhl v autě s Google translatorem. Učím se frázi, kde jsou záchody a jak se máte. Naštěstí všichni hovoří anglicky a trochu německy, byť mezi sebou mluví francouzsky. Táta Stefan je původně od Zürichu. Pracuje z domu, má byznys s vínem v Argentině, máma Martha pracuje na místním úřadě, ale v domě má v suterénu fitko pro ženy. Všichni jsou sportovci, běhání, jóga. Etienne si dělá kurz na pilota, Lena studuje biologii a denně dojíždí do Lausanne. Večeříme opět špagety a po večeři dostáváme basilejské cukroví. Dojíždíme víno, které jsme dovezli, je dobré, ale těžší a ráno mě z něj bolí hlava. Chvíli povídáme, pak jdeme uložit děti nadšené z pěkného pokojíčku a taky vycvičené kočky FloFlo, která dělá psí kusy na povel. Usínáme všichni. Ráno snídáme s Marthou – ta mi sděluje tajemství o VIP osobách, které v městečku žijí. WOW…ale slíbila jsem, že to dále nepovím. Kdo má rád Abbu?:-)

Venku prší, ale jedeme se vlakem podívat do Nyonu. Hm jedna jízdenka stojí tolik, co celodenní parkování ve městě, ale děti mají zážitek. Projdeme městečkem směr muzeum námořnictví – dobrý nápad – jen Max si hned natluče hlavu o kovový schod, má to seklé, ale krev neteče, chladím žínkou a vodou. Procházíme si taky zámek a obědváme dvě polívky v jednom z bister – všichni čtyři. Děti dostávají ještě palačinku napůl – to je tak, když polívka stojí 220 Kč:-) Stále leje, odjíždíme zpátky do domečku a děti nafasují houpacího koně a bednu Lega. Večer vaříme večeři společně. Já připrauji krémovou polévku s creme fraiche a semínky a Stefan peče brambory a dělá dresinky a domácí majonézu, Martha salát..I tak jsou porce spíše degustační. Po večeři máme hlad, ale už to známe, takže se dojídáme bagetou a sýrem. Chvíli povídáme a dozvídáme se, že máme moc hodné děti a jak prý to děláme, že nejsou vybíravé? Max zrovna prohlásil, že mu ty brambory nechutnají. Naštěstí mu nikdo nerozuměl. Ale prý jiné děti většinou vůbec nejí. A bydlet s dětmi u rodin je dobrodružství. Pro nás náročnější v tom, že jsme stále ve střehu, aby dítka třeba netahala kočky, nevytahovala nádobí ze skříní nebo nezapínala televize:-)

Zase se bavíme o věcech okolo rodičovství, práce, školství a také o meditacích, byznyse a zemědělství. Vyměňujeme tipy, kontakty, informace a unaveně padáme do postelí. Zítra už budeme večer v teple v Provence. Nedokážu si představit, že mi bude stačit jen triko s krátkým rukávem, ale podle předpovědi to tak bude.

Přečtěte si také 2. díl Provence s dětmi. Tentokrát formou tipů na místa, která jsme s dětmi projezdili a která se všem líbila (Víte jak, Provence z roztomilé kavárničky či starého domu uprostřed vinic se sklenkou vína, to pro děti úplně není).

Zvláštní poselství už teď – na cesty si berte vždy i náhradní klíče od auta a nejlepší bagety mají v pekárně ve vesničce Villars.

3. díl Francouzská riviéra – romantika? Ne tak docela – už se chystá

Štěpánka
Autorka didaktické hry Kidedu.cz, iniciátorka programu pro rodiny, školy a školky Foodrestart.cz a tvůrkyně myšlenky projektu Sdilko.cz (oživení městských prostranství a podpora českých výrobců, umělců, designerů či netradičních služeb).
Komentáře
  1. Tereza napsal:

    toz to uz je na knizku segra 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Objednat hru Kidedu
  • Nejnovější příspěvky
  • Jak zvládnout období vzdoru Ebook zdarma
  • Sledujte nás na Facebooku