… fráze z naučné knihy o tom, co neříkat dětem? Bohužel ne. Tohle jsem dneska slyšela od jedné paní učitelky na procházce s dětmi z MŠ (speciální mŠ, pracujícíc s dětmi s různými poruchami a postiženími).

Bylo krásné slunečné ráno, tlačila jsem kočárek a vedle mě jel starší syn na kole. Na cyklostezce pod stromy bylo moc příjemně. Blížili jsme se k zástupu dětí z mateřinky a právě jsme se chystali je předběhnout. Za námi jel na kole pán trochu strašidelného vzhledu, pravda, ale z kola sestoupil z opatrnosti, aby mu třeba nějaké dítko nevběhlo do cesty. Zatímco jsme míjeli štrůdl dětí, slyšela jsem zadní paní učitelku, jak radí jednomu z dětí, aby svého kamaráda vzal blíže ke kraji a pak ho za to pochválila. Pomalu jsme se však blížili do čela zástupu, tam se další paní učitelka snažila, aby se jedno z vřeštících dětí chytilo za ruce s dalšími dvěma dětmi. Dítě řvalo, že nechce a chce paní učitelku (nějakou z dalších učitelek). Načež už jsem slyšela: “Paní učitelku? No to určitě, ta už tě má plné zuby.” Normálně jsem se lekla. No nic, předešli jsme je a došli k cestě, kde jsem znovu zastavila a čekala s dětmi, až nás pustí auta. Během této krátké chvíli jsem se od paní učitelky ale dozvěděla další moudra:  “Už toho nechej, zlobíš. Podívej na toho pána (ten, co sestoupil z opatrnosti z kola), ten si tě odnese.” Kdo mě zná, ví, že mi ledacos umí hnout žlučí. V tuto chvíli jsem se nadechla, vydechla, s dětmi přešla cestu a počkala na druhé straně než přejde i školka. “Omlouvám se, ale za tu chvíli jste stihla tomu dítěti říct několik vět, které byste říkat neměla. Je to šílené zrcadlo Vaší osobnosti a to dítě si to nezaslouží.” Paní učitelka zkoprněla a ohradila se, že si to mám jít zkusit a co se do toho motám, že se nemám bát, že ty děti nebije. No ještě aby je bila.

Knihy a internet překypují informacemi, jak s dětmi určitě nemluvit a specialista a odborník pracující s dětmi (mimo jiné autisty apod) tohle neví a už vůbec to tedy nedokáže aplikovat v praxi?

Jak tomu rozumět? Máme se bát dávat své děti do školek? Není to poprvé, kdy jsem se lekla. Na dni otevřených dveřích jsem v jedné z MŠ byla svědkem podobného syndromu Golem, místy možná už i syndrom CAN (ponižování). Dítě plakalo, protože mu babička odjela na dovolenou do Itálie a chlapeček se s tím nějak nemohl srovnat. Paní učitelka před celou třídou prohlásila “Když jsem ráno přišla do školky, slyšela jsem “Danečka” plakat. Představte si děti, plakal kvůli babičce.” Načež už poměrně vyrovnaný a nic netušící hrající si Daneček spustil takový pláč, že nebyl schopný se uklidnit ani při dalším programu. To už paní učitelka přitvrdila a hrozila chlapečkovi různými výhrůžkami. Ve stejný den se objevily i další extrémy, o kterých jsem si myslela, že byly výsadou “našich soudružek učitelek” z dob dávných a minulých.

Ano, já chápu a respektuji paní učitelky a mnohé obdivuji za jejich výkony, trpělivost a stálé nadšení a zapálení. A uznávám, že ve školkách i školách jsou děti, se kterými prostě nejde jen tak vyjít, ale od toho by tam měla být právě profesionálka, která si s tím dokáže poradit. Výše popsané jsou reakce typické pro naše rodiče a ne pedagogického odborníka.