Výchovné praktiky učitelky v MŠ. Zlobíš, mám tě plné zuby a vezme si tě pán na tom kole.

… fráze z naučné knihy o tom, co neříkat dětem? Bohužel ne. Tohle jsem dneska slyšela od jedné paní učitelky na procházce s dětmi z MŠ (speciální mŠ, pracujícíc s dětmi s různými poruchami a postiženími).

Bylo krásné slunečné ráno, tlačila jsem kočárek a vedle mě jel starší syn na kole. Na cyklostezce pod stromy bylo moc příjemně. Blížili jsme se k zástupu dětí z mateřinky a právě jsme se chystali je předběhnout. Za námi jel na kole pán trochu strašidelného vzhledu, pravda, ale z kola sestoupil z opatrnosti, aby mu třeba nějaké dítko nevběhlo do cesty. Zatímco jsme míjeli štrůdl dětí, slyšela jsem zadní paní učitelku, jak radí jednomu z dětí, aby svého kamaráda vzal blíže ke kraji a pak ho za to pochválila. Pomalu jsme se však blížili do čela zástupu, tam se další paní učitelka snažila, aby se jedno z vřeštících dětí chytilo za ruce s dalšími dvěma dětmi. Dítě řvalo, že nechce a chce paní učitelku (nějakou z dalších učitelek). Načež už jsem slyšela: “Paní učitelku? No to určitě, ta už tě má plné zuby.” Normálně jsem se lekla. No nic, předešli jsme je a došli k cestě, kde jsem znovu zastavila a čekala s dětmi, až nás pustí auta. Během této krátké chvíli jsem se od paní učitelky ale dozvěděla další moudra:  “Už toho nechej, zlobíš. Podívej na toho pána (ten, co sestoupil z opatrnosti z kola), ten si tě odnese.” Kdo mě zná, ví, že mi ledacos umí hnout žlučí. V tuto chvíli jsem se nadechla, vydechla, s dětmi přešla cestu a počkala na druhé straně než přejde i školka. “Omlouvám se, ale za tu chvíli jste stihla tomu dítěti říct několik vět, které byste říkat neměla. Je to šílené zrcadlo Vaší osobnosti a to dítě si to nezaslouží.” Paní učitelka zkoprněla a ohradila se, že si to mám jít zkusit a co se do toho motám, že se nemám bát, že ty děti nebije. No ještě aby je bila.

Knihy a internet překypují informacemi, jak s dětmi určitě nemluvit a specialista a odborník pracující s dětmi (mimo jiné autisty apod) tohle neví a už vůbec to tedy nedokáže aplikovat v praxi?

Jak tomu rozumět? Máme se bát dávat své děti do školek? Není to poprvé, kdy jsem se lekla. Na dni otevřených dveřích jsem v jedné z MŠ byla svědkem podobného syndromu Golem, místy možná už i syndrom CAN (ponižování). Dítě plakalo, protože mu babička odjela na dovolenou do Itálie a chlapeček se s tím nějak nemohl srovnat. Paní učitelka před celou třídou prohlásila “Když jsem ráno přišla do školky, slyšela jsem “Danečka” plakat. Představte si děti, plakal kvůli babičce.” Načež už poměrně vyrovnaný a nic netušící hrající si Daneček spustil takový pláč, že nebyl schopný se uklidnit ani při dalším programu. To už paní učitelka přitvrdila a hrozila chlapečkovi různými výhrůžkami. Ve stejný den se objevily i další extrémy, o kterých jsem si myslela, že byly výsadou “našich soudružek učitelek” z dob dávných a minulých.

Ano, já chápu a respektuji paní učitelky a mnohé obdivuji za jejich výkony, trpělivost a stálé nadšení a zapálení. A uznávám, že ve školkách i školách jsou děti, se kterými prostě nejde jen tak vyjít, ale od toho by tam měla být právě profesionálka, která si s tím dokáže poradit. Výše popsané jsou reakce typické pro naše rodiče a ne pedagogického odborníka.

 

Štěpánka
Autorka didaktické hry Kidedu.cz, iniciátorka programu pro rodiny, školy a školky Foodrestart.cz a tvůrkyně myšlenky projektu Sdilko.cz (oživení městských prostranství a podpora českých výrobců, umělců, designerů či netradičních služeb).
Komentáře
  1. Marcela napsal:

    Jsem učitelka ve školce a slovník paní učitelky,o které píšete, by mě opravdu dopálil. Co na to říci? Snad jen: “Doufám, že nás lidé nebudou házet do jednoho pytle.” Takové paní učitelky totiž “zavaří” i těm vstřícným, chápavým, i když občas unaveným. Jen ještě jedna poznámka, neberte to ve zlém, ale pokud chcete prezentovat svoji zkušenost veřejným článkem, zkontrolujte si hrubky.

    • Štěpánka napsal:

      Než jsem článek začala psát, hodně jsem přemýšlela, jaku vlnu pak spustí. Myslím, že je důležité, aby rodiče věděli, že učitel prostě všechno nemůže.Za hrubky se velmi stydím a omlouvám, opravovala jsem si je hned při druhém čtení před uveřejněním, nicméně jsem zapomněla aktualizovat a uveřejnila i s chybami. Bylo to hodně rychlé psaní, zatímco děti spaly. Děkuju za upozornění.

  2. kata napsal:

    Ano, bezte si to zkusit, 28 jecicich a nevychovanych deti a jeste se cely den usmivejte !!! Vite, co vse za ten den ucitelka zazila za neprijemnosti a u toho musela resit potreby vsech ostatnich. Nejsme podle knih, ale jsme lidi a deti, ktere nemaji zaklady z rodiny, se tezko zvladaji v tak velke skupine.

    • Štěpánka napsal:

      Tříleté dítě ve speciální mateřské škole může mít sebelepší základy z rodiny, ale pokud jej učitel nutí chytit se za ruce a ono prostě nechce..tak přeci není na místě pak dítěti povídat věci, o kterých píši. V článku stejně tak píši o tom, že obdivuji všechny trpělivé, obětavé a zapálené učitele v mš a psala jsem na toto téma článek přesně před rokem. Je s podivem, že tento argument “běžte si to zkusit” je tím nejčastějším. Považte sama. Půjdete-li s dítětem k lékaři a ten udělá nějakou chybu v léčbě, určitě se Vám to nebude líbit a určitě nepřijmete argumente: Běžte si to zkusit, mám tu plnou čekárnu lidí a jsem přetažený.

    • Veronika napsal:

      Kdyby se k vám takto někdo choval, taky by se vám to nelíbilo…Mnoho dospělých by si na takovýto přístup stěžovalo…. Narozdíl od dětí, dospělí se s tím dokáží více srovnat nebo se bránit, děti ne…Každý má své dny a ano, jsme lidé, ale takovéto chování mi moc “lidské” nepřijde. Taky ta argumentace “běžte si to zkusit” se mi nelíbí… Je to povolání, učitelka má za to plat, tak by se měla chovat jako profesionál… Kdyby to byl jen “úlet”, její reakce by byla jiná… Ale vše je o lidech, zatím věřím, že jsou učitelé a vychovatelé, kteří berou své povolání jako poslání a jsou pro děti obrovským přínosem.

  3. Martina Sajbotová napsal:

    Dobrý den, je mi 42 let a ve školství pracuji od svých 19 let, v MŠ posledních 8 let. I já ze svých dětských let pamatuji učitelky hodné a zlé, jak jsem je jako dítě vnímala já. Myslím, že tohle povolání je pro lidi, kteří ho dělají z láskou a berou ho jako poslání. I my učitelky máme své dny, ale určitě bychom měli zůstat profesionály a neventilovat to přes děti. Holt ne všechny učitelky to asi cítí stejně a myslím, že i v našich řadách je spousta vyhořelých dam, kterým by změna prospěla. Zastávám názor, že pokud učitelka tvrdí, že si to máte jít taky zkusit, je na nesprávném pracovním místě. Ani ji nikdo nenutí, aby tu práci dělala přece. Ano je náročné být s 28 dětmi, navíc díky inkluzi i s dětmi se spec. vzděl. potřebami, ale ty děti za náš přiblblý systém přece nemohou a do školky dobrovolně zlobit nechodí. Jejich volba to nebyla vůbec, tak je za to přece nemůžeme trestat a strašit, protože toho my učitelky máme zrovna ten den dost.

    • Štěpánka napsal:

      Martino, lépe bych to napsat neuměla. Děkuji Vám za dokonalé shrnutí. Posílám Vám pozdrav jako máma i jako paní učitelka a v poslední době člověk, který se snaží věci měnit. Díky moc. Štěpánka

  4. Vlasta napsal:

    Dobrý den
    pracuji jako vychovatelka s dětmi se speciálně vzdělávacími potřebami. Váš článek mě zaujal, avšak zároveň pobouřil. Může být pravdou, že ne vždy jsou reakce učitelek adekvátní, jsme ovšem jen lidi a i sebetrpělivější učitelce mohou povolit nervy. Nezastávám se těch, které by tuto profesi vykonávat neměli, ale tento článek mi připadá jako útok na vychovatelky a učitelky všeobecně a zaráží mě že zrovna vy (odborník ve svém oboru) vlastně reagujete podobně tímto článkem. Já bych se tímto způsobem v žádném případě neprezentovala.

  5. zuzka kociánová napsal:

    Můj syn, začal mít šílené záchvaty, když jsem doma řekla, že jdu do obchodu, držel se mě za nohu a řval a řval, odmítal mě pustit i přes to, že jsem dříve normálně chodila do obchodu bez dětí (ty hlídal tatínek, babička…). Až po nějaké době vyplulo na povrch, že když ve školce teskní po mámě a pláče, říká mu paní učitelka, ať nebrečí, že maminka stejně nepřijde, protože je v obchodě……Nezní to nijak děsivě, ale na synovi se to velmi podepsalo, školku jsme změnili a stálo nás dost úsilí, vrátit vše do normálu. V druhé školce, když plakal, zeptala se ho paní učitelka, co si myslí, že by mu pomohlo, řekl, že by chtěl být s kamarádem z jiného oddělení a učitelka ho zavolala, pohráli si a syn za chvilku na smutek zapoměl a byl ok. Je to lidech….

Napsat komentář: Štěpánka Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Objednat hru Kidedu
  • Nejnovější příspěvky
  • Jak zvládnout období vzdoru Ebook zdarma
  • Sledujte nás na Facebooku