Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké procesy spouští v prožívání dětí třeba tv pohádka z dílny Disney -Pixar? Jestli děti rozlišují mezi realitou a vymyšlenými příběhy třeba právě v tv pohádkách??
Trápily Vaše děti noční děsy, aniž byste věděli, proč je děti prožívají?
Než přejdu ke stresovým reakcím, dovolím si malý úvod.
Vezli jsme mou mámu na letiště do Krakowa a prošli jsme si s dětmi město. (Města jsou pro nás taky hřiště – doporučuji Průvodce Město na hraní pro rodiče i učitele v MŠ).
Procházeli jsme parkem a na lavičce byly instalovány 2 sochy významných polských osobností. Maxovi (9) už to přišlo vtipné, Amálka (5) se zděšením pronesla.
„Ach neee, co ti pánové provedli, že je někdo zaklel a zkameněli?“
Není to tak dávno, co se koukala na Elenu z Avaloru (Pixar) a tam probíhalo mnoho scén, které vedly ke zkamenění. Já se nekoukala, ale slyšela jsem jekot dětí, jejich pokřikování, nervozní poskakování po gauči. V zápětí na to jsme měli velmi neklidnou noc. Tohle se opakovalo u každého dílu.
Tehdy jsem si řekla, tohle ne. Elena není pohádkou pro malé školkové dítě. (Ne to naše). A už podruhé jsem Elenu prostě doma zatrhla. Ačkoliv vím, že pro mnoho dětí může být (relativně) v pohodě.
Podle vědec. studií dětský mozek (limb. systém, thalamus, hypothalamus) nedokáže odlišit skutečnost od fikce. On to vlastně neumí ani ten dospělácký. Proto se u filmu leckdy i dospělému rozbuší srdce, zvýší adrenalin a kortizol v krvi. Člověk prožívá autentickou stresovou (obrannou) reakci, protože se cítí v ohrožení.? Tento stres je ale zcela zbytečný a vyčerpává organismus i kognitivní funkce.
Dítě navíc vnímá třeba scénu v pohádce jako první zkušenost, podle které si utváří vzorce a názory pro celý život. Závisí i na nastavení človíčka, jak zmiňuji výše. Některé děti jsou v pohodě, jiné to ovlivní mnohem více.
Více o typech osobností dětí najdete tady.
Možná se ptáte, jak je tomu u pohádek klasických – Perníková chaloupka, Červená karkulka, Zlatovláska, Popelka. V pohádkách mohou děti objevovat určitě vzorce, charaktery a fungování dobra a zla, vítězství a prohry, odměny a trestů. Stejně jako odvahu a schopnost překonávat překážky. Nicméně i takové pohádky mohou u dětí vzbudit jistý zážitek, který předurčí jejich nahlížení reality. Například nenávist třeba k starým lidem (ježibaba), k vlkovi. Kdo z nás považuje vlka za mírumilovné zvíře? Já ne. Od malinka mi ho spojovali s vražděním kůzlátek a lidí:-) Navíc je zlo a dobro vykresleno černobíle. Málokterá pohádka pátrá po tom, proč se zlo stalo zlým. Napadá mě teď jedna – Chlapec Vánoce. Tady zlo vyplynulo ze ztráty důvěry a zklamání a poté bylo také napraveno. Formát pohádky však také nebyl úplně vhodný pro malé děti.
Osobně si však myslím (i když mi to mnozí bohemisté, češtináři zazlívají), že pohádky s prvky agrese, vražd, zkamenění by v dětském světě vůbec nemusely – dokonce neměly být.
Pamatujete si třeba na nějakou scénu z pohádky nebo filmu, která vám dlouho nedala spát? Já třeba Nekonečný příběh… to byl pro můj dětský svět tvrdý ořech. A nemyslím si, že by mi pohádka do života něco dala. Odvahu? Překonávání překážek a strachu? Možná, ale skutečný život přinesl mnohem větší hnací motor.
Ještě přidám tip na seriál pro školkové i menší děti – Tři koťátka (na Netflixu). Je to veselé, nenuceně vzdělávací a bez misogynních stereotypů (pracují oba rodiče, ne jen táta, o děti a domácnost se umí postarat i táta, ne jen máma apod.).
Já jsem dost vyhraněná proti animákům obecně – nejen Disney. Vadí mi zrychlený děj, který ani větší děti nestíhají, děj díky tomu příběh klouže po povrchu, což je celkově problém dnešní doby. Žijeme moc rychle a u tyhle pohádky to jen podporují. Za mě je lepší čtení nebo sledování klasických hraných pohádek, kde se zdánlivě nic neděje.
Mnohé děti tuhle rychlost naopak ocení, ale myslím, že v nižším věku není ještě potřeba vytvářet dětem paralelní fiktivní reality. Stejně tak rozumímm tomu, že pohádka je mnohdy jediný způsob, jak si může maminka mnohdy uvolnit ruce (bohužel je doba, kdy je žena s dětmi celé dny sama) – jen se přikláním k pečlivému výběru.
Snažíme se, aby dcera tv tolik nesledovala. Ale když o těch pohádkách mluví děti ve školce, ona se na ně samozřejmě chce podívat také. Ale i tak se snažíme korigovat a vybírat.Takže Déčko pouštíme ráno o víkendu na chvilku. A na večerníček a pohádku po večerníčku. Ale Elenu jsem musela dceři taky zažehnout, děsivé sny atd.. Místo toho máme víc času na čtení v posteli. Vede u nás Birlibán, Králíček Kryštůfek a Z deníku kocoura Modroočko.
Když potřebuje děti zabavit občas pouštíme Cocomelon na YouTube nebo prasátko Pepu, případně Mášu a medvěda. To mi pro 4,5 letou přijde v pohodě a kouká s ní i dvouletý bráška
Pracuji jako učitelka v MŠ. Myslím, že dnešní pohádky ve stylu Disney obsahově nejsou pro děti vhodné, je to „krásná“ animace, ale pro předškolní děti nevhodné, divoké až agresivní, rychlý děj, nepochopitelný obsah rozhovorů. Ale může to být jen můj názor, ale já mám zkušenost, že agresivita a neklid se promítá do chování i do hry dětí . Nejvíc mě dorazí, když slyším, že děti sledují Harryho Pottera, Piráty z Karibiku, seriály s akčními hrdiny. Pak se divíme, že děti žijí mimo realitu, ve svých fantazijních bublinách, nejsou schopné si to ve svých hlavičkách srovnat. Bohužel rodiče nechápou, jak jim to ubližuje. Vždy si vzpomenu na slova jedné písně: “ Opatrujte vaše děti, ať jim dětství neuletí.“