Trauma – betonový CO kryt v těle.

Když jsem se hlásila na kurz Biosyntéza pro práci s dětmi, netušila jsem, kudy, že to provede mě samou.

Kurz jsem si zvolila, protože jsem dlouho věděla, že pro porozumění dětem a sobě nestačí knihy, ale vlastní prožitek a práce s vlastním tělem.

Na tomhle kurzu se mi líbí, že byť je to kurz psychoterapeutický, tak je plný vlastních zážitků a také překonávání hranic a komfortních zón. Pro mně mnohdy nezvyklých. Doteky, meditace, práce ve dvojicích, skupinách. Zvládám to, umím se přepnout, ale dochází mi, že jsem to nikdy nevyhledávala. Dokážu být aktivní, když jde o mluvení. Ale jakmile do toho někdo začne tahat tělo, je to pro mne intimní. Navíc vážně nejsem žena, která cítí, jak jí energie proudí tělem.

Já to necítím

Necítím tělo. Vše proháním hlavou

No a dneska „zase jedno z těch cvičení – meditací“. A já si říkám, no dobře, tak si to tu oddýchám.

Ovšem to jsem netušila, že objevím svůj CO kryt – moje BŘICHO, resp. podbřišek. Najednou jsem viděla krev, cítila bolest, bezmoc, vztek a strach a cítila, že mám zatlé zuby i oči a potím se. A začal se odvíjet zrychlený film snímků.

V mém břiše bylo uloženo poměrně dost traumat.

Už se do něj 5x řezalo.

Z toho 1x jsem byla při vědomí a cítila tupou bolest a 1x dokonce bez umrtvení plnou bolest. Kromě toho se po jedné operaci přisál dren ke tkáním uvnitř a nasával i to, co neměl. Nikdo mi to nevěřil, prožila jsem tak několik hodin.

Tehdy jsem se kousla do ruky a ani nemukla, byť slzy mi tekly po tvářích proudem a oči jsem měla vytřeštěné jako by to měla být poslední minuta života. Když dren vytahovali, vyděšeně se na mě podívali: „Jak jste to mohla vydržet?„

JÁ NEVÍM, ALE VLK Z KARKULKY TO TAKY VYDRŽEL, NE?

Doktoři se v řezání vyžívali a chlubili se mi, jak se jim povedl třeba udělat rovný řez nebo mi slibovali, že jen mrknou na špatně se hojící zanícenou srostlou ránu, místo toho vytasili skalpel a řízli do ní… hlavně to vydrž, to přece nemůže tak bolet. (Znáte to? Říkáte to dětem?)

Ale bolelo.

Dcerku (2. dítě) jsem na svět přivedla bohužel akutním císařem. Vnímala jsem všechno, vnímala jsem řez i tahání miminka. Bylo to zvláštní, celá jsem se třásla (zima v sále, strach o miminko i sebe) Ale držela jsem a po prvním odplavení šoku (třes a pláč – kdo jste četli knihy P. Levina, víte) jsem se snažila i vtipkovat.

Vždy jsem přešla do hlavy a nechala tělo – odevzdala jsem ho.

Znáte to i vy?

BOLEST? Je jedno, jestli je mi 5, 23 nebo skoro 40. Bolí to pořád stejně.

STRACH? Nemůžeš mít strach, jsi statečná. Ale nejsem.

ŠOK? Prdlajs. No bože, se řeže do břicha, to vydrž. Odpoj se od těla, jdi do hlavy, tam je bezpečno.

SAMOTA? Že jsem tam sama, že jsem na to sama? To znáš, není přípustné, abys pocity sdílela, nebo dokonce volala o pomoc. Musíš to zvládnout sama (tenhle pocit si pamatuju i jako miminko z porodnice – vážně).

Tohle vše se mi začalo při jedné meditaci vybavovat. Spustila se lavina přeplněného CO krytu. A nešlo to zastavit. Když říkám, že nešlo, tak nešlo, nijak a ničím. I když jsem chtěla znovu utéct do hlavy. Nešlo.

Tělo si pamatuje víc, než si myslíme a ukládá. Přesně tak vznikají traumata – na bázi fyziologické i psychosomatické.

• Po dnešku mnohem více chápu význam péče o dětské duše skrze tělo – doteky, vizualizace, porozumění.
• Po dnešku dokážu říct: To bolelo, mám strach, nechci být sama. A taky vím, že tahle bolest je ještě „nic“ oproti jiným bolestem. S pokorou.
• Po dnešku vím, že na bolest, strach má každý právo, stejně jako na radost. Vše totiž prochází tělem a zanechává stopy.

A jak to souvisí s dětmi?

Nevymlouvejme dětem jejich pocity.

Nechejme dětem pocity, nechraňme je však před nimi. Stačí v těch pocitech s nimi být a poskytnout jim oporu a případně ochranu (např i před lékaři).

• Když děti říkají, že mají strach, myslí to vážně.
• Když děti říkají, že je něco bolí, myslí to tak, jak to říkají.
• Když děti pláčou, prožívají smutek nebo třeba i utrpení ve své „realitě“.

Co to znamená pro nás?

Nemusíme děti chránit, uhlazovat jim cestu, ale neberme jim jejich emoce.

Není to jednoduché. My vidíme malou odřeninku a ze zkušenosti víme, že se zahojí. Děti vidí změnu svého stavu a cítí bolest. Tělo reaguje – cítí se v ohrožení a je to pro ně šok – dokud se to párkrát nezopakuje.

A co dělat, když potřebujeme své nebo dětské tělo traumat zbavit, dát mu lásku, péči a bezpečí?

To už bohužel není na článek, ale chystám pro vás a děti emoční péči : „Hrejte si s emocemi“, kde se budeme věnovat těm běžným emocím, stejně jako těm hlubším a zakonzervovanějším.

P.S.: Tohle je dost intimní článek. Jenže osobní zkušenost, prožitek na vlastní kůži je víc než 10 věděckých statí.

Máte také své betonové CO kryty?